Čas boje o český jazyk, část VII

Do situace se míchaly i saské noviny. Psaly, že se hrozí, že by na Dunaji byl slovanský Německu nepřátelský stát. Takovému by nemohli poskytovat hospodářskou pomoc a spolupracovat s ním. Ne­věří, že by s ním Německo mohlo mít smlouvu o přátelství.

Byla využita i tendenčně napsaná zpráva, že v Praze před porotou, která řešila konflikt českého redaktora plzeňských novin Hrachovce s nějakým Němcem, když začal Němcův obhájce mluvit německy, ozvali se čeští porotci, že nerozumějí. Nebo i to, že Jan Svoboda v českém mládežnickém časopise zveřejnil článek oslavující českou zem a zmínil se o tom, že pod horami v pohraničí žijí Němci, kteří k nám kdysi přišli rabovat, vypalovat a krást doby­tek. Stejně, jestliže vandrák přepadl Němce a zjistilo se, že je Čech, byl případ politicky využit.

V tomto čase německé šovinistické noviny neustále útočily na Badeniho, Čechy a ostatní Slovany v Rakousku. Hovořilo se o rozšíření jazykových nařízení také do Slezska, kde dělalo staros­ti to, že země byla tříjazyčná. Ozývali se i Slovinci.

Noviny měly o čem psát. Na Chebsku vydávané časopisy napadaly a kritizovaly vládu. Vládní tisk do této oblasti nepronikl. Proto úřady trafikantům nařídily, že když nechtějí ztratit licenci, mu­sí mít vládní noviny v prodeji. To rozzuřilo zdejší redaktory. Situaci neustále promílali ze všech stran. Především dávali rady, jak Čechy z německých území vypudit. Napadali i to, když se v českých novinách objevil názor, že nepotřebujeme Schichtovo mýd­lo, ani liberecké šátky, ani nakupovat u Němců. Vraceli se k chebským i ašským událostem a apelovali na národní cítění Němců

23. září byla zahájena schůze poslanecké sněmovny. Když přišla vláda, její poslanci volali „Hoch", ale opozice „Nieder" (dolů) Poslanec Wolf provokoval, ptal se Badeniho, zda je ve sněmovně policie a při tom ministerskému předsedovi sprostě nadával. Ten už si to nenechal líbit a vyzval Wolfa na souboj. Souboje byly v Rakousku zakázány. Badeni navštívil císaře a vy­žádal si zvláštní povolení. Sekundanti dohovořili podmínky sou­boje. Mělo se střílet na 20 kroků, tři vteřiny na míření a tři série za sebou. Badeni předem sepsal testament a svou demisi.

K souboji došlo 25. září v 9,00 v prostorách jezdeckého plu­ku ve Vídni. Střílelo se jezdeckými pistolemi. Padly dva výstře­ly. Badeni byl zasažen do mířící pravé paže. Střela vnikla před­loktím a uvízla před ramenem. Sekundanti prohlásili boj za uukončený a oba soupeři si podali ruce!

Byl z toho poprask. Badeni demisi nepodal. I jeho protivní­ci uznávali, že se choval čestně a odvážně. Získal sympatie. Když se ve sněmovně objevil s ovázanou rukou, měl velké ovace, především svých příznivců. Aféra se soubojem přinesla na kra­tičký čas uklidnění a přiblížení Němců k Badenimu, který doká­zal obhájit svou čest. V českých novinách byl zbožňován jako kavalír, že si nenechal nadávky líbit. Podle některých měl Wolf vystřelit předčasně, ještě před povelem, za to byl ozna­čován jako vrah a celá věc jako atentát na ministerského před­sedu. Němci doufali, že teď, když dostal tu krvavou cedulku, bude opatrnější a nebude obhajovat myšlenky Čechů, Slovinců, Chorvatů, dráteníků či jiných národů.

Neuplynul ani měsíc a němečtí šovinisté šli do generálního útoku. Jako hlavní prostředek boje si zvolili obstrukce v par­lamentě. Udělali vše pro to, aby sněmovna nebyla schopna při­jmout jakýkoli závěr. Výpady byly neustálé. Poslanec Lecher si vzal slovo a hovořil plných dvanáct hodin a prý stále k věci, kolikrát se opakoval není zaznamenáno.

Jindy byl v parlamentě řev, který přerostl v pranici. Funke tloukl pěstí do řečnického pultíku, předsedající jej uklidňo­val. Češi a Poláci se hrnuli k předsednictvu. Wolf se zmocnil zvonku, snažil se zvonit, v čemž mu bránil Březovský. Polák Potoczek zvonek vyrval. Dole řvali, shoďte ho dolů! Nahoře se za toho strašného řevu rvali. Slovinec Šukja a český rukavič­kář Březovský zaútočili na Wolfa, vzali jej pod krkem až mu spadl cvikr. Vychodil jej zpracovával pěstmi, Wolf dostal do obličeje, někdo jej držel za vlasy, skoro mu roztrhli kabát. Galerie řvala "fuj". Schönerer běžel kolegovi na pomoc s čímsi v ruce a útočil na rvoucí se. Na Schönerera se vrhl štýrský klerikár Hugenhoffer. Pak zaútočili Češi. Na to profesor Pferche vytáhl nůž a křičel: "Když mě nepřestanete bít, musím vytáhnout nůž". Čech Novák mu ho sebral. Kdosi křičel: "To je ten Žid Pferch, co jde na to s nožem.“ Od předsednického stolu byli rváči poléváni vodou určenou k napití. Wolf volal: "Příště si přineseme revolvery".

Noviny kritizovaly vídeňáky, že ač je ve Vídni skoro dva miliony Němců, ti si s klidem pijí svoje pivo a boj mezi Slovany a Germány je nezajímá.

Když přišel Badeni 27. listopadu do parlamentu, přivítal jej řev, výkřiky ven s vámi, kočičí muzika a stálé ven, ven, ven... Obstrukce neumožnily sněmovně jednat.

Pak jako blesk přišla zpráva: Badeni se ztratil! 28. října 1897 podal demisi. Jeho nástupce klerikár Gautsch, který navrho­val jazyková nařízení pro Moravu, byl sice Němec, ale Němci mu nevěřili. Josef Řehka